Domácí úkoly představují pro žáky základních škol nepřiměřenou a zbytečnou zátěž. Doporučení odborníků jsou jasné – třeba je zrušit




Zadávání domácích úkolů má na žáky nezanedbatelný účinek – zdaleka však ne až tak dobrý, jak bychom si mysleli.

“Neexistuje žádný jednoznačný důkaz o tom, že by jakékoliv množství domácích úkolů, které dostávají žáci na prvním stupni základních škol, nějakým způsobem zlepšovalo jejich studijní výsledky.”

Toto vyjádření bude asi u mnohých vyvolávat pobouření až znepokojení bez ohledu na to, ke které straně se v této otázce přiklánějí.

Jeho autorem je však Harris Cooper, profesor psychologie na Dukeovy univerzitě v Severní Karolíně a přední odborník ohledně domácích úkolů a jejich účinků na žáky.

Může být tedy opravdu pravda, že ty hodiny a hodiny, kdy jsme našim dětem zakazovaly hrát se a navzdory jejich slzám jsme je nutili sedět nad domácími úkoly, byly zcela zbytečné?

Že miliony rodin absolvuje každý večer rituál, který nemá žádný význam? Domácí úkoly byly odjakživa tak bezvýhradně považovány za samozřejmost, že většinu rodičů nikdy ani nenapadne zamyslet se nad jejich opodstatněností.

Jaká kacířská myšlenka!

Kdybychom se však podívali na fakta z blízka, zjistili bychom následující – plnění domácích úkolů sice žákům přináší určité pozitiva, tyto pozitiva se však odvíjejí od věku žáka.

Výsledky výzkumů prozrazují, že žáci prvního stupně základních škol si nejvíce odnesou právě z přímého vyučování ve třídě – všechny školní úkoly, kterým by se žáci měli věnovat mimo přímého vyučování ve škole, a tedy včetně domácích úkolů, jsou jednoduše zbytečnou prací navíc.

No ani na druhém stupni situace není jiná – vztah mezi domácími úkoly a lepšími učebními výsledky je téměř nulový.

Až ve věku, kdy žáci již nastupují na studium na střední škole, lze pozorovat určitou souvislost mezi plněním domácích úkolů a lepším studijním průměrem. I toto má však své přirozené hranice.

Lepší výsledky dosahovaly studenti středních škol pouze v tom případě, když netrávili při domácích úkolech více než dvě hodiny denně. Domácí úkoly, jejichž trvání přesahovalo dvě hodiny denně, mělo na učební výsledky postupně přesně opačný efekt.

“Výsledky výzkumů hovoří zcela jasně,” vysvětluje Etta Královec, profesorka pedagogiky na univerzitě v Arizoně, “pro žáky základních škol neplyne z plnění domácích úkolů žádný skutečný užitek”.

Ještě předtím, než půjdeme dál, bude užitečné vymýtit jeden mýtus, podle kterého se tyto výsledky zakládají jen na hrstce chabě a narychlo provedených výzkumů.

Pravdou je přesný opak. Již v roce 1989 profesor Cooper sesbíral údaje ze 120 výzkumů a experimentů ohledně účinků domácích úkolů na žáky, ke kterým v roce 2006 přibylo ještě dalších 60 podobných výzkumů.

Ani z detailní a komplexní analýzy všech těchto výzkumů nevzešel žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by zadávání domácích úkolů žákům prvního stupně základní školy vedlo ke zlepšení jejich učebních výsledků.

Tato rozsáhlá analýza však prozradila něco jiného, ​​a sice, že domácí úkoly postupně vedly u dětí k vytvoření si negativního postoje vůči škole.

A právě v tom je problém. Domácí úkoly mají na mladé studenty vliv, avšak ne dobrý. Dítě, které právě jen začalo chodit do školy si přece zaslouží, aby si k učení vytvořilo pozitivní vztah a lásku.

Zadávání domácích úkolů hned od prvního dne ve škole však vede k přesně opačnému účinku – mnohé děti začnou mít averzi nejen vůči škole, ale i vůči domácím úkolům, když už budou starší, či celkově vůči učení jako takovému, zda pokračování studia na střední nebo vysoké škole.

A třeba si uvědomit, že je to dlouhá cesta. Dítě v prvním ročníku základní školy má před sebou ještě 13 let domácích úkolů.

Třeba zmínit i to, že v tomto procesu utrpí i osobní vztahy v rodině. Ohledně domácích úkolů svádějí tisíce rodin den co den náročný boj. Zoufalí rodiče dětem každou chvíli pohrozí, ale hned na to se jim lišky.

Nadmíru unavené děti zase vzdorují a pláčou. Místo toho, aby na konci dne měli rodiče se svými dětmi k sobě blíž a vzájemně se podpořily, v příliš mnoha rodinách jsme svědky toho, jak se točí v začarovaném kruhu ve smyslu “už sis udělal domácí úkoly?”.

Navíc je téměř jisté, že ti nejmladší žáci si ještě nebudou umět poradit s domácími úkoly sami – aby si vzpomněli na všechny úkoly, které bude třeba udělat, jakož i na to, jak je udělat, budou potřebovat pomoc dospělé osoby.

Děti si tak pak postupně a nepozorovaně zvyknou na to, že zde vždy bude nějaký dospělý, kdo jim bude s domácími úkoly pomáhat, či přesněji, domácí úkoly dělat za ně. Rodiče se tak často stanou jakýmsi “dozorcem” nad domácími úkoly.

A kromě toho, že být takovým “dozorcem” je špinavá a nevděčná práce, tohoto úkolu se rodič pak nezbaví ani v době, kdy už bude jeho dítě studentům na střední škole.

Výsledkem je pak nejen neustálý konflikt mezi rodičem a dítětem, ale také to, že rodič v roli “dozorce” nad domácími úkoly vlastně podkopává jeden z hlavních cílů domácích úkolů – naučit dítě odpovědnosti.

Zastánci domácích úkolů argumentují tím, že domácí úkoly pěstují u žáků odpovědnost, upevňují a prohlubují pochopení učiva, které se učili ve škole, a také napomáhají vzniku vazby mezi školou, domovem a rodičům.

Nicméně rodič, který se o své dítě zajímá, se o jeho prospěchu tak či tak dozví jednoduše ze žákovské knížky či rozhovorem s dítětem o tom, co ve škole dělali.

Splnění přidělených domácích úkolů by ani zdaleka neměl považovat za měřítko či kritérium skutečného progresu svého dítěte.

Odpovědnosti se děti učí dennodenně mnoha způsoby – jít vyvenčit psa, nakrmit kočku či uklidit si hračky je jen pár příkladů z mnoha.

Pokud vyžadujeme od 6-letého dítěte, aby si ve škole nezapomnělo čepici a nádobku od svačiny, vyžadujeme tím od něj přiměřenou odpovědnost, a tak se ji i naučí.

Pokud vyžadujeme od 8-letého dítěte, aby se obléklo, ustlali si postel a každé ráno se samo usadilo ke stolu k snídani, jedná se podobně o přiměřený způsob, jak ho naučit odpovědnosti.

Na rozvoj a posílení osobnosti dítěte je učení se odpovědnosti pouze jedním z mnoha faktorů, ačkoli velmi důležitý. Pro rovnováhu a kvalitu života jsou pro dítě stejně důležité i činnosti a faktory mimoškolního charakteru, jako např. kvalitní spánek, dobré rodinné vztahy či pravidelný čas vyhrazený pro hru.

Tyto činnosti a faktory pak u dítěte přímo ovlivňují a podporují paměť, schopnost soustředit se, chování a jeho učební potenciál. Nezbytné znalosti v těch nejdůležitějších předmětech si žáci upevňují každý den ve škole během vyučovacích hodin.

Čas mimo školního vyučování je však velmi vzácný pro rozvoj jiných, ale stejně potřebných aspektů osobnosti dítěte.

Pokud přemýšlíte nad tím, co by mohlo být pro dítě na prvním stupni základní školy lépe než tradiční domácí úkoly, odpověď je jednoduchá – čtení. To znamená, že když je dítě doma, buď mu nahlas čtou rodiče, nebo si čte samo.

To podstatné zde je, aby bylo pro dítě čtení zábavou a aby se na něj těšilo. Pokud po dlouhém dni ve škole už náš malý žáček doma nemá více sil zlepšovat se ve čtení, čtěme mu my a nechme ho jen poslouchat.

Kromě čtení by měly být všechny ostatní úkoly či projekty, které dítě přinese ze školy domů, jen občasné a dobrovolné.

Pokud domácí úkoly nevedou u dítěte k prohloubení jeho lásky ke škole či růstu zájmu o učení, pak takové domácí úkoly nemají v denním programu dítěte na prvním stupni základní školy co hledat.

Rodiče žáků na prvním stupni by měly mít možnost rozhodovat o tom, které a kolik domácích úkolů by jejich děti měly dostávat. Uskutečnění této nelehké úlohy si třeba nejprve alespoň vědět představit na úrovni rodiny, třídy či celé školy.

Rodiče by měli mít možnost rozhodnout se, které domácí úkoly bude jejich dítě dělat. Učitelé by zase měli mít podmínky pro vytvoření takového učebního prostředí, kde by buď domácí úkoly neexistovaly, nebo, což by bylo stejnou raritou, úkoly by byly dobrovolné.

A hlavně školy a kompetentní osoby by měly věnovat více času na studium výsledků moderních výzkumů a podle nich postupně přetvářet celý vyučovací systém, aby se do něj znovu vrátila radost pro všechny zúčastněné.

Domácí úkoly prostě nemají v životě nejmenších žáků co hledat. Nijak nezlepšují jejich učební výsledky a hlavně existují i ​​užitečnější způsoby, jak by děti mimo školního vyučování mohli trávit svůj čas.




Přečti si také!