Dívka seděla vedle svého umírajícího dědečka. Když se otevřely dveře, nemohla uvěřit, kdo v nich stál!




Opravdové přátelství dokáže víc, než si někdy uvědomujeme a právě tento příběh je tomu důkazem. Vypráví o něm dnes již dospělá vnučka, která každou sobotu doprovázela svého dědečka na procházce i přesto, že její matka tím nebyla nadšená. Myslela si, že dívka jako ona by měla trávit více času se svými vrstevníky, ale ona věděla své. Až po letech se ukázalo kdo měl pravdu.

“Každou sobotu jsme společně s dědečkem chodili pozdravit jeho známých do domova důchodců. Mé mámě se to ale nelíbilo – říkala mi, že ztrácím čas a měla bych ho víc trávit se svými vrstevníky, ale přece jen byl pro mě důležitější dědeček. Vždy mi opakoval, že “Když člověk navštěvuje nemocné, dodává jim sílu žít.” … Nikdy na tu větu nezapomenu!

V domově bývalo mnoho osob, ale nejvíce si pamatuji na Janu- kuchtíka, Elisu – Babičku, Simonu – písničkářka a Viktorie. Každý z jeho kamarádů měl nějakou přezdívku, která vyjadřovala charakteristický rys každého z nich. Jana milovala vaření, Elisa byla opravdu roztomilou a úžasnou babičkou, Simona by mohla přezpívat klidně i celičký den a Viktorie se tomu všemu jen přihlížela a uškŕňala se. Atmosféra v domově byla velmi příjemná a vždy když jsme zavítali na návštěvu, radost na tvářích všech lidí bylo hodně vidět …

“Když člověk navštěvuje nemocné, dodává jim sílu žít.”
Prošlo mnoho času a můj dědeček onemocněl. V sobotu jsem nevěděla co dělat, protože dědeček mi nemohl dělat na procházce společnost. Vzpomněla jsem si ale na jeho slova – nikdy nedovol aby cokoli bránilo důležitým věcem v tvém životě. Rychle jsem se oblékla a běžela do domova.

Hned se mě ptali na dědečka a řekla jsem jim, že je v nemocnici. Ta zpráva pro ně byla velmi zdrcující. Když jsem se vrátila domů, ukázalo se, že volali z nemocnice – dědečkův stav se rapidně zhoršil. Lékaři mu dávali týden života …

Sedla jsem si na okraj postele a začala se s ním pomalu loučit. Jen obyčejné dýchání mu způsobovalo potíže. Moje matka nemohla přestat plakat …

V totéž odpoledne do pokoje dědečka přinesly mnoho květin a zdravotní sestra mi řekla, že měl návštěvu. Moje máma se zatvářila udiveně, ale než se stačila otočit, já už dávno věděla, kdo se za chvíli objeví: Jana – Kuchtík, Elisa – Babička, Simona – písničkářka a Viktoria,

Pinit

“Kde je ten večírek?” To byla jejich první otázka a dědeček se, i když s obtížemi, usmál. Jeho přátelé dostali speciální povolení k návštěvě dědečka. Jana upekla koláč, Simona začala hrát na kytaru a všichni jsme zpívali. Elisa – Babička se sebou vzala také dvě vnučky, Anne a Joyce. Viktória seděla potichu vedle dědečka a držela ji za ruku. Byli jsme spolu skoro čtyři hodiny a ani jsme nevěděli jak ten čas rychle letí.

Prošel jeden den, pak další, a dědečkovi se začalo vracet zdraví. Prošly dva týdny, pak tři a dědeček začal chodit. Dokázal sám jíst a chodit na záchod. Nikdo z lékařů tomu nemohl uvěřit.

Lékaři říkali, že je zázrak, že dědeček vůbec přežil a pak … ho propustili z nemocnice domů. Vidět tento zázrak na vlastní oči bylo prostě něco úžasné. Dědeček se uzdravil s pomocí svých přátel. Je to jasné, protože …

“Když člověk navštěvuje nemocné, dodává jim sílu žít!”

Pinit

Inspirující příběh!

Zdroj: slovenskyviral




Přečti si také!